Psychologická pomoc
Popálené dítě a jeho duše
Popálené dítě se ocitá v neznámém prostředí nemocnice, na větší či delší dobu izolované od svých nejbližších, prožívá období nejistoty a zmatku, zažívá velké bolesti. Prožívá také velké množství pocitů a myšlenek, které neumí vyjádřit, takže jeho okolí může jen velmi obtížně odhadovat, co se v něm odehrává. Zažívá zklamání z nemožnosti provádět aktivity, na které je zvyklé a zejména si těžko zvyká na omezení v pohybu.
Děti reagují na popálení podle toho, jaké jsou „osobnosti“, podle závažnosti úrazu a také podle věku. U všech dětí doporučujeme možnost hospitalizace společně s některým z rodičů, nejlépe s matkou, protože právě ona pro ně představuje nejbližší osobu a dítě se od ní těžko odlučuje. Již nejmenší děti v kojeneckém věku mohou projevovat separační úzkosti (separace = oddělení) po odloučení od matky. Je také známo, že dítě se uklidňuje již po pouhém vdechnutí vůně matky, či slyšení jejího hlasu. Přítomnost rodiče může pro dítě také znamenat možnost častějšího, i když možná omezeného pohybu. U některých dětí, zejména v předškolním věku, mohou vznikat pocity viny za zranění, ať již na něm měly jakýkoliv podíl. Lékařskou „mučírnu“ si dokonce se zraněním vůbec nemusí spojovat a mohou ji pokládat za trest za svou domnělou špatnost. Přítomný rodič jim může opakovat, že tomu tak není, naopak že dělají to nejlepší co mohou, aby se vyléčily. U starších dětí můžeme do hry vnést také kamarády, kteří často posílají dopisy, nebo pomoci dítěti identifikací s nějakým literárním nebo filmovým hrdinou. U pubertálních dětí se objevuje velká citlivost na změny těla a potřebují zvýšenou pomoc. Paradoxně si o ni často neřeknou, protože jedním z tématů tohoto vývojového období je právě boj či vyrovnávání se s autoritami? a požádat o pomoc by se mohlo zdát takovému dítěti ponižující. Někdy se proto raději svěří člověku „zvenčí“, které vidí jako nestranného (kamarád, zdravotní sestra nebo psycholog).
Při prožívání různých těžkostí při hospitalizaci může dítě prožívat celou škálu emocí. Někdy může situaci zvládat klidně, někdy je netečné, jindy má strach a úzkosti, může být zlostné a také často pláče. Nezapomínejme, že každé dítě je jiné, a také stres může prožívat zcela odlišnými způsoby. Je důležité, abychom dítě za tyto emoce neodsuzovali, protože jejich prožívání je normální a může pomoci dítěte se s danou situací vyrovnat. Při hospitalizaci matky jako doprovodu se může stát, že dítě, které jinak tolik nepláče, v její přítomnosti pláče naopak více. Často se to bere jako důkaz, že mezi matkou a dítětem není dobrý vztah. Opak může být pravdou – dítě si často dovolí plakat hlavně před blízkou osobou, protože tuší, že ta na pláč může reagovat a může mu pomoci, může to být tedy určitým vyjádřením důvěry. Je také prokázané, že reakce dítěte na bolest je výraznější, pokud dospělí (zejména rodiče) dávají najevo strach, proto je jejich psychická „pohoda“ pro dítě velmi důležitá. Jednou z možných reakcí dítěte na stres při hospitalizaci je návrat do předchozího vývojového období, např. děti, které již odložily dudlík, se k němu vracejí apod., takové reakce jsou normální a zpravidla postupně vymizí, mohou však přetrvávat určitou dobu i po skončení hospitalizace (zde hraje velkou roli citová závislost na rodičích, která je u každého dítěte jiná, závažnost úrazu apod.). Někdy dítě nevypadá, že by mělo nějaký problém, avšak objevuje se spoustu tělesných potíží, které nemají jasnou příčinu – nadměrná spavost či nespavost, nechutenství, bolesti břicha apod. Tyto potíže mohou vyjadřovat stres, které dítě neumí dát jinak najevo. Někdy se také opakují sny, které zobrazují prožité zranění, často se v nich objevuje požár. Je důležité dítěti říci, že je to normální, a že oheň ho již nemůže popálit. Při opakování takových snů, které jsou doprovázeny pocity děsu či ohrožení, je zapotřebí psychologická intervence.
Nový život po ukončení hospitalizace
Léčba popálenin nekončí propuštěním z nemocnice, i když je to velmi významný krok. Teprve ve svém normálním prostředí si daný jedinec naplno uvědomí, jak popáleninové zranění změnilo jeho život. To platí zejména pro děti, které jsou již větší a dochází do školy. V těchto chvílích, a někdy i dokonce několika měsících i letech, se ukazuje, zda se u dítěte projeví Posttraumatická stresová porucha či Poruchy přizpůsobení. K těmto psychickým potížím dochází tehdy, pokud bylo zranění velké, bylo spojeno se strachem ze smrti, se závažnou změnou těla. K těmto potížím nedochází vždy, záleží často na období hospitalizace, zda mělo dítě dostatečnou psychickou podporu od svých blízkých i od personálu a zda je samo dostatečně psychicky silné. Pokud však tyto potíže propuknou (mohou propuknout i u naprosto psychicky zdravých dětí), mohou se projevovat např. úzkostmi, opakujícími se vzpomínkami na prožitý úraz (třeba ve snech), objevuje se snaha vyhýbat se okolí a vztahům s blízkými, ztráta zájmu o věci, které dítě dřív zajímaly, potíže s přijmutím svého těla (dítě nebo dospívající tak může své tělo vnímat jen jako něco obtěžujícího, cizího, co přináší jen utrpení, bolest, omezení v pohybu apod.). Nesmíme zapomínat, že psychické potíže se mohou někdy projevit až po delší době, i když předtím dítě nebo dospělý vypadá naprosto vyrovnaně. Známý je např. tzv. Syndrom výročí, kdy se stresová reakce na prožitý úraz objeví až rok po něm. Pokud došlo k úrazu v nízkém věku dítěte, může samozřejmě další stresová reakce nastat o mnoho let později, v období puberty, kdy jsou dospívající velmi citliví na svůj vzhled. V případě podezření, že dítě nemusí některé budoucí vývojové etapy zvládnout, je dobré docházet k psychologovi, přinejmenším kvůli prevenci před případnými obtížemi. Nezapomínejme, že stresová reakce, která se může objevit až po určité době po úrazu, může probíhat „maskovaně“, např. ve formě nechutenství, nespavosti, častému střídání nálad, konfliktnosti, uzavřenosti (člověk může být uzavřený také tím způsobem, že dává přednost svému snění a fantazií před realitou) apod.
Rodina, sociální okolí popáleného:
Člověk nežije ve světě jako naprosto oddělená bytost, ale vždy ve vztazích. Právě kvalita těchto vztahů, podpora blízkých lidí určuje, jak bude svoje zranění zvládat. To platí zejména o dětech a dospívajících. Lidé v nejbližším okolí pacienta, stejně jako lidé v okolí širším (školní třída, kamarádi) často neví, jak a jestli vůbec s dotyčným o zranění mluvit, mohou také dokonce existovat fámy o způsobu zranění, které se nemusí zakládat na pravdě. Někteří lidé se bojí o tomto tématu mluvit, protože nechtějí vidět, že se takové věci na světě dějí, jiní si prostě myslí, že o tom není vhodné mluvit. Další lidé o zranění mohou mluvit až příliš, popř. na něj upozorňovat narážkami, pohledy, čímž člověka stigmatizují. Neexistuje jednotný návod, jak s dotyčným o zranění mluvit, záleží na jeho individualitě. Je však dobré si pro tyto věci utvořit rituál, např. mluvit o tom jen někdy, ve chvílích, kdy je klid, kdy mají na sebe lidé čas a nespěchají, mohou si např. uvařit čaj apod. Mělo by se o mluvit z pohledu emocí – co cítíš, jak to prožíváš, a také prakticky – jak pokračuje rehabilitace, co můžeme teď dělat dalšího popř jinak apod. Rozhovory by neměly být zaměřené jen na negativní věci, to se z člověka snadno stává „Oběť“, nebo „Postižený“, tedy člověk, pro kterého je být obětí životní role a vlastně se se svým zraněním psychicky vůbec nevypořádává. Vnímá sám sebe jen skrze svoje zranění, jako kdyby na něm nic jiného nebylo. Proto je dobré zaměřit takové rozhovory i na pozitivní věci, co se mu povedlo apod. Měl by chápat, že jej slyšíme, zajímáme se o něj, máme soucit, ale zároveň jsem rozhodnuti bojovat, jednat. U mnoha rodičů se vyskytuje po zranění dítěte nový prvek ve výchově – hyperprotektivita, tj. úzkostné hlídání a omezování dítěte ze strachu, že se mu něco znovu stane, často se pak zájem projevuje jen o toto dítě a ostatní děti, případně partner jsou odsunuti stranou. To, že se na dítě kladou nižší nároky, může však vést k tomu, že se nebude dostatečně vyvíjet a v některých činnostech může zaostávat, popř. bude velmi přecitlivělé a závislé. Dítě může být také naopak jedním z rodičů odmítáno, ten může tímto způsobem často jednak kvůli pocitu viny, že něco dříve zanedbal, nebo že pro dítě nemůže udělat více, než je možné (rovněž tzv. hyperprotektivita může být způsobena pocity viny u některého z rodičů). Při zranění dítěte se u rodičů objevují pocity viny téměř vždy, i když na tom neměli podíl. Pokud se s těmito pocity těžko vyrovnávají, může pomoci psycholog. Souhrně lze tedy říci, že bezbřehý soucit a lítostivost může pacienta velmi poškozovat, stejně jako náš nezájem.
Dítěti nebo dospívajícímu můžeme mj. pomáhat také pomocí identifikace s oblíbeným literárním nebo filmovým hrdinou. V některých rodinách je významných zdrojem psychické podpory zase spiritualita. Dítě můžeme také podporovat vyrovnat se se svým zážitkem pomocí hry nebo kresby, tam může dítě vyjádřit pocity, které neumí dát najevo slovy.
Na vztahy zraněného člověka se můžeme podívat i z jiné strany, blízcí lidé totiž sami bývají zraněni jeho zraněním, ale duševně. Tito lidé také potřebují podporu a zájem ostatních (nikoliv pacienta, ten na to nemá kapacitu). Mohou být také v krizi a situaci špatně prožívají, i dlouhodobě. Zraněním člověka bývá tedy často zasažen celý „systém“, ve kterém žije, např. rodina. Není tedy nic nenormálního, pokud si nejbližší lidé z okolí pacienta najdou podporu v někom blízkém, často je také velmi vhodné, když chodí k psychologovi celá rodina, rodiče i jejich děti. Problémy s adaptací se mohou projevovat v konfliktech mezi členy rodiny, zdánlivě nesouvisle s daným zraněním, mohou se také objevit staré zasuté konflikty v rodině, které až zraněním pacienta znovu vyplují na povrch. Lidé si často myslí, že požádat o pomoc blízkého nebo odborníka je vyjádření slabosti a chtějí všechno zvládnout sami. Požádat o pomoc v pravé chvíli však není slabost, ale naopak síla! Uvědomme si, že každý z nás někdy v životě potřebuje podporu a pomoc od jiných a nestyďme se za to.
Fáze prožívání krize:
Již dříve jsem popsal, že popálené dítě, tak i jeho blízké okolí se může v důsledku traumatické úrazu ocitnout v psychické krizi. V krizi se lidé chovají většinou neobvykle a pro své okolí nesrozumitelně. Mohou také vypadat normálně, avšak krize probíhá stejně a jsou ohroženi tím, že nedostanou adekvátní pomoc. Jsou podle některých výzkumů v této fázi schopni přijmout jen 7-10% sdělených informací, takže si často nepamatují sdělené informace, např. od lékařů, což může vyvolávat nedorozumění. Ze začátku se také často stane, že člověku problém ještě „nedojde“, a chová se jakoby nic. V dalších fázích se může objevovat netečnost, nebo až přehnaná činnost, panika, strach a úzkost. V další fázi má „člověk v krizi“ často potřebu hledat individuální smysl události a potřebuje „naslouchací pomoc“. V této fázi se často objevují různé odstíny vzteku, protože jedinec může najít smysl události v provinění buď sebe, nebo okolí. Jeho vztek se často může obracet proti personálu, protože je s pacientem nejvíce ve styku, je takříkajíc „na ráně“. Uvědomme si proto, že náš vztek může být vyjádření prožívání krizové situace a nemusí vůbec souviset s chováním zdravotního personálu. Je důležité vědět, že vše co bylo výše popsáno, může být normální reakce na prožité trauma, neznamená to nutně, že to člověk „nezvládl“, nebo je „labilní“ či „nenormální“, jak se mu okolí často snaží naznačit.
Mgr. Miloš Mauer
Klinický psycholog KPM FNKV